V PLESU.

Ples vířil kolem mne jak v máji zahradou

květ jabloní a hlohu,

kdy vánek zavívá v ni z hájů posvátných

zvuk jarních zlatorohů.

A prapor rozkoše vlál šumně, nádherně,

prost všednosti a tísně,

a v každém záhybu se krylo tajemství

jak duše sladké písně.

Tluk srdcí: evoe! toť žití, právem tvým,

jak pláč, jak utrpení,

jež cítím z lehounka jak páry nad luhem

se vznášet z rozechvění.

Jak černý hrobařík, jenž ryje pod zemí,

trud hlodá v mojí duši,

že stín se staví k ní jak fata morgana

v dnech parných na ovzduší.

Což platno?! vlhne zrak, nač studu? slzo skaň,

jak luny paprsk v mlází,

což mohu za srdce, jež touží ve chrámě,

v němž idol jeho – schází?

V těch očích zářivých já šílený zřím bol,

jenž vznikal, vzrůstal kdesi,

a na mžik vznícená krev varem kypící

zas chladne – k smíchu, plesy –!...

Rej víří kolem mne jak první komety

kdys ve tmách všehomíra,

a srdci mému jest jak cvrčku pod listem,

kde v zavinutí – zmírá.