V. Po tanci cigáni hráli,

Po tanci cigáni hráli,

my vína popíjeli;

větříci ranní už váli,

a nad horou se bělí.

Každý si zahráti dával

svou píseň nejmilejší,

citů jež prudký mu nával

vždy libě ukonejší.

Toť na sta zpěvanek bylo

o lásce, ženách, víně,

po stolech víno se lilo,

a světla zřela líně.

Já jenom zahráť si nedal,

co v srdci zpívá, žije,

neb zpěv, jenž srdce mi zvedal,

ten nezná melodie.

Spolu však pil jsem já chutě

a zpíval mysle vždycky:

v Čechách mně nebudou krutě

láť proto jusuitsky.

Starý však Slovák když pravil

a číši zvedl výše:

„Volnosť bych nejraděj’ zdravil,

volnosti vzhůru číše!

Nemohu, bratři, tak říci,

bolestí prsa spjata,

v divoké písni a hřmící

dnes nedbejme my kata!

Zpěvanky žalmem jsou naším,

zpívejme, dokud smíme;

ten den nám v roce je dražším,

když na vše zapomníme!“

Hudba a písně se rojí,

v cinkotu sklenic zpěv mizí –

bolesť jsem zapíjel dvojí:

svou vlastní a pak cizí.