V pochybách.

Víc hubí pochybnosť než smutná jistota...

Když usnu

a slavík v sen mi klokotá,

bouř hučí zas, a v dusnu

ston dobývá se z hrudí –

což jinak duše má se neprobudí!?

A vidím Tebe – Ty, má vesno měnivá –

Stisk ruky,

tvář jako jitro zářivá,

a hned jak do rozluky

zas bledne, pryč mne pudí –

což jinak duše má se neprobudí!?

O, zaklínám Tě, drahá, hořem písní svých:

jen slovo,

bych pohár štěstí ke rtům zdvih’,

buď v blaho šílencovo

skryl všecko, vše, co trudí –

pak aspoň duše má se neprobudí...