V PODLETÍ.

Nic nemluví mi k srdci dojemněji,

než báseň, kterou spadlý šeptá květ,

když stříbrné se krajem mlhy chvějí

a tobě vše jen dýše: naposled! –

Tak vzpomínám, ó zlaté dítě, na tě.

Jak smutno, teskno je teď v rodné chatě

a v duši – v duši mráz a led.

A hyne vše. List každý ještě v kráse

ti zazáří, kdy slunko zlíbá jej,

jak duše sledně v oko usmívá se,

než navždy klesne v noc a beznaděj. –

A celý háj v tom zachvěje se před ní,

jak v miláčka by mrtvém retu slední

vzdech hynul: – Miluj, vzpomínej! –