V PODLETÍ.

Tak jako ve zahradě Hesperid

na stromech rudá jabka visela,

na polích ležel plný, těžký svit,

z luk vůně šťovíku šla kyselá,

u cesty řeřabiny ohnivé

se rděly jako velké koraly,

zem slunce líbalo tak vášnivě,

že skály pod ním v zlato zaplály.

Já cítil polednem tím kráčeje,

jak polední žár, slední žehnání

chce slunce vlít na všecky peřeje,

v plod révy, v planou trnku na stráni,

v květ divizny, jenž z pola uschnul již,

i v pampelišky velké lucerny,

jež rozletět se záhy uvidíš,

jak vichrů začne tanec příšerný.

Ta slední síla slunce opojná

mne podivně až k slzám dojala,

mně zdálo se, žeň všeho přehojná

že sotva kdy jak letos zaplála!

To v loučení snad poslední ten žeh

chce naposledy všecko dát?

vše polibky své, vášně slední šleh,

by lehčej se jí mohlo umírat.

A já se ptal: „Mé srdce zbloudilé,

zda rovněž slunce v sklonu nalezneš,

kdy oželíš sny všecky zpozdilé,

kdy barev silou v posled zahraješ?

Na suchém hloží přec můj hoří plod

a dost plá květů spráhlých na mezích.

Ó, Srdce, země! ve vás tolik shod!“

A dál jsem kráčel dojat – ale tich.