V PODOLANSKÉ DOLINĚ.

V podolanské dolině

přised ptáček k malině,

švarný šohaj k dívčině:

„Krásnější jsi bezmála

než malina dozrálá:

rci, zda by ses nevdala?“

„Ač mi nikdo nebrání,

mám dost času na vdání!“ –

„A mě mrzí čekání!“

„Čekej, však se dočekáš!“

„Pověz, co proti mně máš?“ –

„To: že piješ, v karty hráš.“

„Piju jenom ze zlosti,

v karty hraju z hořkosti:

že máš s jiným známosti.“

„To bych nevěděla s kým?“

„S myslivečkem Podhajským:

mluvíváš prý často s ním.“

„To je hrozné neštěstí!“

„Budeš, milá, v pověsti!“

„Ty s pijáckou neřestí!“

„Nedráždi mne, pro Boha!“

„Jsem já roba nebohá!“

V tom zní lesem: „Haloha!“

Šohaj stanul na smrt bled.

Podhajského krok tu ved:

čtveráctvím mu sršel hled:

„Hle, hle, panna s ruměnci

vine se tu k mládenci

jak nevěsta k snoubenci.

Budou svatby? – A kdy as?“ –

„Brzy: pozvem taky vás!“

„Přijdu!“ v lese zanik zas.

„Vezmeš si mě?“ šohaj řek.

„Vezmu, ale,“ hlas jí změk,

„nebudeš hrát?“ – „Hrál jen vztek!“

V podolanské dolině

hoch se tulí k dívčině,

ptáče k vonné malině.