V PODSVĚTÍ 1915.

V přitmělé říši těkajících stínů

jediný stojí nehnutě a zírá

cesarským zrakem, ruce založeny,

v dál, v boje živých.

Na světě tom nes jmeno Napoleon.

Kol umlkly už všechny vášně, kletby,

výčitky matek, dětí pláč, vztek mužů.

Hrozícím pěstím,

– jichž miliony k hlavě se mu zdvihlo,

když vystoupiv kdys z člunu Charonova

a odmít napíti se z proudů Lethe,

sem hrdě vstoupil –

už daly klesnout stíny unavené.

I víří neslyšně směs šerých mátoh

prostorem, v kterém není dna ni času.

On pouze stojí

a zírá hladově v rej milionů,

v kolony pěchot, jízdy trysk, děl pohyb,

v linie obran, útoků a srážek –

a chví se touhou

to všecko moci srovnat, vést a řídit,

vše jinak šlo by. Dějiny by stály

nad zdrcenými říšemi a státy,

v jichž metropole

On v čele maršalů a gard by vjížděl.

Vztek hořký nad předčasným skonem chvěje

mu vzdmutou hrudí. Dávné upomínky

mu vanou hlavou –

Jak rád by teprv nyní chtěl jít cestou

své mladé slávy! Teprv nyní žíti!

Teď, Smrt kdy lidskou vědou vyzbrojena

poletat může

v rozlehlých pláních, na zelených mořích,

v prostoru vzdušném, v hloubkách šumné vody –

teď chtěl by žíti!... Ale z říše stínů

návratu není...