V podvečer jejího sňatku.

Dnes naposled smím myslit na tebe,

dnes naposled to teplem dýchat bude –

ta vzpomínka už zítra zazebe

a vdechne mráz do samoty mé chudé.

A sedím sám, jen lampa hoří u mne

a obraz tvůj se dívá se stěny,

a to tvé oko blouznivé a dumné

se dívá na mne, jak tu sedím v snách.

A jak se vlídně dívá do snů mých,

jež zjasnilo mi pohledem tím jedním,

kol šílený a démonický smích,

že chvěji se tu jako dítě před ním.

A jásavá a nezkrocená vřava,

divoký požár pustých myšlének

a jako upír kol cos poletává

a uléhá mi těžce na prsa.

Vzkřik šílený a srdcervoucí sten

a zas ta sladká mladé lásky slova,

jak zapláče, kdo z duše nešťasten,

jak srdce paprsk přece ještě chová...

Co chci ti říci? – Víc to ani nevím,

mé čelo pálí divý, ostrý mráz.

Ó co je to v tvém čistém oku děvím,

co lítostí mi duši rozrývá!

Ten šílený a fantastický rej

mne horečným a těžkým sněním chvátí –

ó nedívej se na mne, nedívej,

ten pohled jeden vše mi zpátky vrátí,

ten pohled v duši zase oživí mi

vše zapadlé – ó nech mne, nech mne, nech,

proč jarem dýchat v mráz té dlouhé zimy,

a staré rány jítřit nadarmo!

A přece, drahá, přece, zdá se mi,

že s obrazu se stín tvůj ke mně chýlí

a že je opět jaro na zemi

a že být mohu šťastným opět chvíli,

že voní bez, kde spolu sešli jsme se,

a že je kolem vlídný, hvězdný mír

a ptačí zpěv se vzduchem chví a třese

a v podvečer šum lesů umlká.

A my v tom tichu, jímž jen slavík štká,

v tom svatém tichu my jen, drahá, sami,

u nožky tvé se modrá podléštka,

tvá hlavinka se kloní myšlénkami

a ruka má tvou malou ručku hledá

a druhá bloudí nocí vlasů tvých,

a jak tvé ňadro vlnivě se zvedá,

mou těžkou hlavu sladce kolébá.

A oč tě oko prosí, ty to víš,

jsme sami dva a večer tiše padá

a v lokti mém se náhle celá chvíš,

jak líbám, líbám ústa tvoje mladá,

a směješ se a pláčeš, dech tvůj žhavý

s mým dechem splývá v moři polibků,

a dech tak čistý vlá kol naší hlavy,

jež k ňadrům padá štěstím opilá.

Noc tichá tak a snivé kouzlo hvězd,

ret, který líbá, oko, které plane,

ta zář tvých očí do těch bludných cest,

ty májové mé dítě milované,

můj miláčku, tvůj věrný pohled vroucí –

mé dítě! – Probůh, kde je ruka tvá?

Víc neslyším tvé srdce na svém tlouci

a ty jen hledíš – mrtvě se stěny.

A kolem divý, démonický rej

a cosi volá, pláče, zní a jásá – –

Ó nedívej se na mne, nedívej,

tvůj pohled srdce do krve až drásá,

ó nehleď na mne, ten tvůj pohled zebe,

ó nech mne, nech mne, já bych usnul rád,

má hlava pálí a zas vidím tebe

v svém náručí a chvím se nadarmo –

A ty jsi v dáli... šťastna... Já to vím,

tys daleko, dnes naposledy doma,

a ze sna šeptáš sladkým hlasem svým

tam jiné jméno... Chvěje ti to rtoma

a zítra, zítra... Půjdete tam spolu

a daleko kdes básník, žebrák, stín,

života zavře jednu kapitolu,

jež smírem ani štěstím nekončí...