V podvečer mladosti marného rozeplání,

V podvečer mladosti marného rozeplání,

v ohníčků touhy své mihavém shasínání,

v blízkosti temnoty, neznalý příštích dnů,

v minulo naposled ještě se ohlédnu.

Kalíšky květů se v zahradách uzavřely,

v údolí, kudy jsme šli, už se cesty stměly,

a jen tam daleko, daleko v obzorech

tichounké slyšíme zalkání, dlouhý vzdech.

Zastav se maličko, v smutku mi stiskni ruku,

naslouchej laskava plachému srdce tluku,

stlumené akkordy večera, jak tu zní,

počítej se mnou, kdy udeří poslední.