V PODZIM JSEM TĚ POZNAL.

V podzim jsem tě poznal

při vázání žit,

paprsek tvých očí

do srdce mi slíť;

od té doby bloudím

v polích jako stín,

skonejšit mou hlavu

může jen tvůj klín.

Divnou žalost podzim

do srdce mi snes’,

jsem jak v listopadu

rozteskněný les;

v pustých skalách těkám,

se mnou vzdechů roj;

poslouchám, jak v roklích

horský pláče zdroj.

Ustává zdroj skalní

v teskných žalostech,

když naň roztoulaný

bílý sever dech’;

chlad jej ukonejší

v křišťálový sen,

ale moje žalost

vyrůstá co den.

Juž mi z očí tryská

stále víc a víc,

zhynu, nevyjdeš li

srdci mému vstříc;

nedáš-li mi okřát

z vnad svých sladkých vín,

na svůj nevezmu-li

šťasten tebe klín.