V podzim.

Les purpurový obléká si šat,

tak hrdě čekat odhodlal se smrti,

až věčný onen chladný světa kat

pojednou všecku krásu jeho zdrtí.

Už přichází, a veškerou svou silou

vydýchá smrt až zachvěje se les,

pak polodivý s povětrnou vílou

hned lesa kol, hned v lese křepčí ples.

A rychle znova vyšvihne se výš,

i kloní les svou poloschladlou hlavu,

a v zastenání koruny své tíž

pokládá smrti největšímu právu.

I purpur jeho v divém víru klesá,

ač rámě jeho prostírá se šíř,

podzim jde dál, a všecko s sebou nesa,

svůj bezcit jinde staví na pranýř.