V. Podzim.

Slunko podzimní jen plaše svitlo

roztřepeným mrakem. Krátce šleh

zlatý úsměv jeho po oknech.

V dlouhých vláknech předivem se chytlo

babí léto, jak proud větru vane,

na barokní římsy oprýskané.

Neklidný stín s tmavých mraků pad,

oslepla zas okna, zimomřivý chlad

v síně zámků a do sálů vnikal.

Venku Meluzína zoufalá

kolem zdí a dveří zalkala

a pláč její s deštěm v okna stříkal.

Blaženka jde dlouhou šerou síní,

kde prach s pavučinou okna stíní.

Plachým krokem kráčí, v očích sen,

prsty dotýká se chladných stěn.

Visí v koutech zrezavělé zbraně,

z lovů dávných spustlé trofeje,

vrstvou šedou prach se klade na ně.

V tichu slyšet dívčí kročeje.

Na skle vítr chřestí a dech zimy

prosmykl se kouty pochmurnými.

Blaženka jde – kolem zdí se plíží.

Dolů z rámů černých na ni shlíží

řada pyšných pudrovaných dam,

komtesky se bílé smějí tam,

zlaté vlasy po skráních se točí,

jinde pod kloboučkem růžovým

stínem svítí koketní dvě oči.

Blaženka jde, plaše hledí k nim.

Bála se, že ony vzácné dámy

opustí své ztrouchnivělé rámy,

zastoupí jí cestu s úsměškem,

otážou se: „Ubohé ty dítě,

odkud a jak zbloudilo jsi sem?

mezi nás co maně přivádí tě?“

Oh, ten úsměv zlý a pohrdavý!

jak se pyšně nesou krásné hlavy!

Podle zdi se chtěla proplížit,

doběhla už dveří, stiskla kliku.

Zpátky skočila v témž okamžiku.

Před ní na prahu tam stín se kmit.

Jedna z nich to z rámu seskočila,

štíhlá, pružná, ve tvářičkách bílá,

v zelenavém šatě loveckém!

Prudce stáhla brvy v udivení

Po bok dámě ohař zuby cení.

Zachvěly se nohy pod děckem,

Blaženčina líčka zsinavěla,

dušička v ní úzkostí se chvěla.

Oh, ten úsměv zlý a pohrdavý,

kterak zachvěl granátovým rtem!

Shovívavě pyšná dáma praví:

„Milé dítě, jak jste přišla sem?

Hle, jak potkaly se kroky naše!

ale proč se ohlížíte plaše?

Snad že jsem vás polekala, drahá?

odpusťte mi!“ po ručce jí sahá.

„Neznáte mne ještě, dítě mé?

jsem vám přítelkyní, nebojte se,

jako rodné sestry budeme.

Ah, jak se vám bílá ručka třese!

zvedněte svá očka čarovná, –

jak jste krásná! Netušíte ani,

všeliký květ jara vám se klaní,

který vám se něhou vyrovná?

A což? ani úsměv? jenom němý,

ulekaný pohled? Dovolte mi

políbit vás lehce na čelo.“

(Jak se plaché děcko zachvělo!)

„My se ještě nesetkaly spolu,

ale já vás dávno, dávno znám,

celičkou vás ráda, ráda mám!

Neklopte mi zase očka dolů,

pohledněte s milým úsměvem, --

sousedkou jsem vaší, Valda jsem!“

Baronesa Valda! s nedůvěrou

Blaženka k ní oči pozvedla,

sotva výkřik stajit dovedla.

Pochybnosti v hlavinku se derou.

Ach, to nebyl onen zářný zjev,

jak jej dávno ve snách vídávala!

ne! – ty lstivé zraky, ústa malá

uměle už zvyklá na úsměv,

strojená ta krása lhala, lhala!

Jinou, zcela jinou znala ji,

ve snách líbávala potají!

Jako s obrazu když závoj klesá, –

ona tedy před ní – baronesa!

Blaženku si od paty až k hlavě

letem prohlédla jaks vysmívavě.

„Jak jste něžná, sladká, rozmilá,

dětské šatečky vám božsky sluší.

Hledím v očka vaše spanilá,

jak bych četla v milé vaší duši.

Divíte se, že tu najednou

klid vám ruším přítomností svou?

Stalo se tak jistě bez mé viny.

Z lovu déšť nás zahnal, – ve spěchu

k vám jsme utekli se pod střechu.

Váš bratr tak vzácně pohostinný

všechny dvéře v zámku zotvíral,

vetřelcům v plen celý dům svůj dal.

Zajímavý dům! tak teskně tichý, –

kam se kolem člověk podívá,

všady ještě zbytky dávné pýchy,

s prachem však je plíseň pokrývá.

V klenbách krok se dutě ozývá.

Hu! ten průvan jak se točí síní!

Nechce se mi dále, chladno tu,

šedé pavučiny okna stíní. –

v srdce cítím vnikat tesknotu.

Pojďte, milé dítě, vrátíme se

v teplý pokoj, kde už vesele

v krbu oheň svítí z popele.

Ručku svou mi nechte, – jak se třese!

Polekal vás pes můj, bláhová?

Můj Hektor je dobrý, přítel němý,

vskutku každé přání z očí čte mi, –

hle, co zmůže řádná výchova!

Nebojte se, věru neublíží!“

Ale když se Blaženka mu blíží

chtějíc po hlavě ho pohladit,

zavrčel pes, vztekle zuby cení.

Uskočila zpátky v uděšení.

Zdálo se jí, že se Valdě kmit

jedovatý úsměv kolem rtíků, –

kmit se, ale zmizel v okamžiku.

„Zpátky, Hektore! a vy, mé dítě,

odpusťte mu. Někdy vzdorovitě

i své paní službu vypoví.

Tam už nesahá moc výchovy,

by jak člověk moudře doved skrýti

co myslí a do opravdy cítí.

Ale jděme! fičí zima tu,

pospěšte, mé dítě!“ – Ve chvatu

Blaženku si Valda odváděla,

k boku se jí tulíc laskavě

přiklonila hlavu ke hlavě,

tisíc lichocení pro ni měla.

Vešly v salon. V krbu vesele

oheň praskal. Mladí přátelé,

Géza s Vláďou hovoříce stáli,

z lovu ještě prokřehlí se hřáli.

„Hleďte, hleďte, koho přivádím!“

Valda s prahu zasmála se k nim.

Zachmuřil se Vláďa. Baron však

Blažence vstříc s poklonami kvapil,

rozzářil se dychtivě mu zrak,

spěchal, aby ručku její lapil.

Skryla ruce – ustoupila zpátky,

jenom pohled bázlivý a krátký

zachytil – a trochu překvapen

vztyčil se a pravil: „Jaký sen!

vy zde mezi námi v denním světle!

Ještě vždy, kdy jsem vás uviděl,

zjev váš cosi mlhového měl,

jako bílé květy v žalu zkvetlé

na mlčících tůních, – ale dnes

zdá se mi, že závoj mlžný kles

a vy stojíte tu v kráse opojivé

stokrát spanilejší než kdy dříve!

Slečno drahá, pojďte mezi nás

k teplu ohně, venku vane mráz,

slyšíte, jak Meluzína kvílí?

Zůstaňte tu s námi aspoň chvíli,

vaše krása kolem stíny zjasní,

aspoň chvíli s vámi budem šťastni!“

Neslyšela lichocení snad,

stála, v očích jenom stín a chlad,

Však ji donutili, do lenošky

usadili mocí. V nesnázích

nezvedla už ani zraků svých,

pod sukénkou skryla malé nožky.

Schoulila se, ptáče lapené,

a zří v rudé blesky plamene.

(Oheň praskal lehounce a tiše,

v pokoji to milým teplem dýše.)

Blaženka sní, – hovor z dálky jen

dolétá k ní jaksi přitlumen.

Baronesa žvatlá uzardělá

na židli se zlehka houpajíc,

k hostiteli obrací se celá,

úsměvem jí plane zrak i líc.

Nadšen Vláďa zahleděl se do ní,

přes rameno její níž se kloní.

Slyší Blaženka jen řeči šum,

jak baron jí v ouško šeptá cosi,

vyhýbá se jeho pohledům, –

posléz pochopila: snažně prosí

o pohádku jakous. „Znáte jich

jistě tolik divně spanilých.

Podzimní den smutný, zachmuřený,

oheň pod popelem zapadá,

rudý zážeh přelét strop i stěny, –

pravá pohádková nálada.

Vypravujte!“ – Šeptá: „Neumím!“ –

„Ah, nechcete, zlá jste! vím to, vím,

vždyť pod vaším čílkem bílým v taji

pohádky jak zvonky vykvétají.

Vypravujte sladkým hlasem svým

jenom jednu jedinou a krátkou,

kterou chcete! Půjdu za vámi

v říši snů a kouzel za pohádkou,

v kraj mně skeptikovi neznámý.

Vypravujte! Ještě odpíráte?

tu o hrozném Modrovousu snad?

však vím, slečno drahá, že ji znáte!“ –

Přimhouřila oči. Stín se klad

na bílé jí čelo. Kde se vzala,

pohádka v něm smutná vyrůstala.

Slovem stávala se myšlenka.

„Jedenkráte před dávnými lety – “

vyprávěla šeptem Blaženka,

„Modrovous k nám zbloudil zlý a kletý

v naše milá pole mezi květy.

Urputný a hrdý – z Němec byl – “

„Z Němec? aj?“ se baron zašklebil.

„A proč právě z Němec?“ – „Nevím!“ – „Ne-li:

všechno zlé jen z Němec přijde k nám? –

Ale vypravujte, naslouchám!“ –

„Velký byl a mocný, rytíř skvělý

hrad vystavěl nad hlubokou tůní,

kde jsou vodní růže s tesknou vůní.

Vše se chvělo, kam moc jeho sáhla,

vše podrobil sobě poznenáhla

silou svojí zlou a vítěznou.

Z lupu jednou do hradu se vrátil

s mladičkou a krásnou princeznou,

z rukou matce násilím ji schvátil.

V loktech se mu jako lístek chvěla,

přec jen v lásce jeho žila celá.

Laskal ji a bavil, jak jen uměl,

ale duši její nerozuměl. –

Odcházel kdys na lov, klíč jí dal,

celý smutný hrad jí odkázal.

,Všady vejdi, jenom do sklepení

pod základy věže nad vodou

nechoď, krokem nechoď! světlo denní

nesvitne v něm ani stuchlou tmou,

kouty černé, vlhké tam jen jsou,

jenom plíseň po stěnách se rodí,

jenom stíny truchlivé tam chodí.

Střez se! ve tmě oné prohnilé

tvářičky ti zblednou spanilé!‘ –

Prošel den a hradem bloudí sama,

podlaha jí skřípe pod nohama,

po studených chodbách, pokojích,

kde se těžké staré klenby šeří.

Náhle stojí u železných dveří,

starou rezí zašly zámky jich.

Hrůza roztřásla ji. Poklesaly

pod princeznou nohy. Chtěla zpět,

ale stíny v chodbě před ní vstaly,

viděla je ze všad přicházet.

A v tom za dveřmi se ozval sten

tíhou nízké klenby udušen.

Zmírá, opět zazní. Kdo to kvílí?

Ustrašena přemýšlela chvíli

a pak třesouc po celém se těle

otevřela dvéře zrezavělé.

Klíč zachrastil, v zámku zaskřípal,

jak by ve tmě zavzlyk starý žal.

Vešla do sklepení. – A tam byly

bledé stíny mladých krásných žen.

Stály u zdi – “ – „Jakže? ony žily?“

vyrušil ji baron udiven,

„jinak v pohádkách to známých stojí!“ –

„Proč pak pohádku jste přetrh moji?

Živy stály – “ – Hlavou zavrtěl.

„Ne, má slečno, mrtvy měly býti,

lásku ztratily a s ní své žití.

Na polibky jejich dávno, žel!

miláček jich krutý zapomněl.

Což tu ony? mrtvy měly býti!“

Ostře zasyčela jeho slova,

nelítostným tonem dozněla.

Blaženka v zem hledí zardělá

nit pohádky hledajíc snad znova.

Ale on se dotek ručky její,

usmál se a pravil smířlivěji:

„Řekněte, co ženě ještě zbývá,

ztratila-li lásku? v lásce jen

celý život její obsažen!“

Naklonil se a mlčky se dívá

v její líce dětsky stydlavé.

Cítila ty zraky sálavé,

odvrátila hlavu. A on tiše

cos jí v ouško šeptá, a jak dýše,

po skráni ji lehtá jeho dech.

„Věřte, slečno drahá, – smím to říci?

štěstí mladé lásky zkvétající

nejkrásnější z pohádek je všech!

Pozvedněte oči. Nuže?“ – Hledla

plaše, ulekaně. Ale již

zachvěla se překvapením, zbledla.

„Viďte, pohádka ta je nám blíž,

nežli tušila jste?“ – Uviděla,

jak se Vláďa klonil níž a níž,

pro vše kolem ztrativ smysl zcela,

jako motýl nad opojným květem, –

náhlé políbení kradmo letem

Valdě na šíj vtiskl rozkošnou.

„Viděla jste?“ baron smál se. Vstala,

vytrhla mu prudce ruku svou,

jak vlčí mák celá zčervenala,

řekla s výčitkou a v nepokoji:

„Proč pohádku přetrhal jste moji?“

Mladý baron jízlivě se smál,

jak by pavouk s muškou sobě hrál.

„Oh, má zlatá, pohádek už není!“ –

Neřekla ni slova, v zamyšlení

odcházela. Chtěl ji zachytit,

ale divný blesk jí z očí kmit.

Vyšla plachým krokem. Zachmuřený

hleděl ke dveřím, kde zmizela.

„Nu, což? co to? rozmar choré ženy!

pro pohádku jak se vzepřela!“

Rukou mávl. A již volal: „Vzhůru!

slunce roztrhalo mračen chmuru,

na lov! na lov!“ – Vláďa odskočil

zarděn, jak by polekal se hříchu.

Valda zasmála se, v jejím smíchu

vítězný a hrdý výkřik byl.

Vstala, klobouček svůj spadlý zdvihla.

„Pojďme!“ řekla. Hektor zaštěkal.

V oknech záře sluneční se mihla,

v kouty ztemnělé se prosmekal

podvečerní zásvit mdlý a žlutý.

Valda hlédla oknem. Vyzvednuty

v polích stály mlhy, větrem štváno

se šumících větví oderváno

letí rudé listí odevšad.

Zdá se, v drobnou tříšť se rozpadává

pod okny ten starý milý sad,

všechna jeho nádhera i sláva.

„Podzim! podzim!“ Valda vzdychla tiše.

„Cítíte, jak tesknotou to dýše

z vadnoucího listí, z mlhy šeré?

Chladný smutek k srdci až se dere,

kolem rámů v oknech fičí sem.

Pojďme, pojďme! v poli, kde se chvěje

dosud záblesk slunka, rozehřeje

stydlá krev se jarým pohybem.

Ó, jak ráda bloudím v pustých polích,

kdy od kraje lesa po údolích

rozléhá se mlhou sraženou

výstřel pušky s dutou ozvěnou!

A vy?“ – S celou úlisností ženy

zeptala se: „Opět zamračený?“

Vláďa hleděl v němém úžase,

všechno snem se zdálo jemu býti.

Co se stalo s ním a kam se řítí?

„Pojďme!“ ruky jeho dotkla se.

A šel zvolna krok za krokem za ní

jaksi nerad, – zůstat chtěl by zpět

a šel přece mrzut hryže ret,

poslušně šel jako za svou paní.

Jenom jako z dálky slyšel smích,

hlahol hlasů, dutý ohlas kroků

po schodišti bílém, po síních,

A jak kráčel, těsně k jeho boku

Valda tulila se lichotně.

Skřítkem zlým a nezbedným se zdála,

rozmarná a bujná nezkrotně.

Cítil, kterak podivný žár sálá,

jiskry přeletují palčivé

z celé bytosti té vábivé.

Předběhla ho. S posledního schodu

zasmála se vzhůru: „Rychle jen!

stropy padají tu! Kolem stěn

bloudí stíny vyhynulých rodů, –

na vzduch! na vzduch! tady odevšad

cítím plíseň, vane stuchlý chlad!“

A s posunkem rozpustilým sáhla

prstem zlehka na studenou zeď.

„Mrazí!“ křikla, bílou ruku stáhla. –

Vláďa usmál se jí v odpověď.

Trpce pravil: „Slečno, pravdu máte,

i mne studí stěny neprohřáté.

Vím, co chybí tady v síních těch.

Pracně po mozolných zápasech

dobyt dovedli jsme domu toho, –

dobyt ano, ne však oživit –

ten náš smutný, nehostinný byt.

Jak po boji vždycky zbylo mnoho

trosek tu a stuchlých zřícenin

a my neumíme život nový

přivést v tato místa, do budovy,

rozplašiti z koutů chlad a stín!

Vešli jsme, však stále jsme tu cizí,

nevím, kdy ty smutné stíny zmizí!“

Pohled Vláďův upřen v líce její

tesklivou byl touhou zkalený.

Valda sotva pohla rameny,

úzké rty se úsměškem jí chvějí.

Odskočila. Ale Géza sám

odpovídal za ni s hlučným smíchem:

„Uznáváte? Což to neříkám?

straší tady v domě vašem tichém!

Víte, co tu schází? Úsvit štěstí,

zde by měly samé růže kvésti!

Schází tady žínka svěží, milá,

by to ticho smát se naučila,

prozářila stěny studené

plápolavou září zraku svého,

sladkým teplem těla mladistvého,

bujným žárem lásky plamenné!“

Vláďa odmlčel se jaksi. Maně

odvrátil své oči ulekaně.

A již s leskem pušek prošli dvorem

chvatně s přerývaným rozhovorem.

Všední den byl. Všady kol a kol

práce lomozila. Od stodol,

od velikých stohů v poli stranou

hučí stroj a brázdou vyoranou

v dlouhých líhách skřípou ruchadla.

Hrubým nesouzvukem zapadla

v tichý dvůr směs rachotu a křiku,

hlučný práce šum. A v okamžiku

jako by se prosou šeřila

rokokových říms a guirland smělých,

vas i amoretků zkamenělých

hravá poesie spanilá.

Baron zuby stiskl v prostřed věty,

zamlčel se, odfouk z cigarety

do hladného větru šedý dým.

Sličná Valda stanula a chvíli

na ruch práce, překotnou tu píli

z dálky zřela okem lhostejným.

„Hleďte!“ řekla, „kdo to vedle stroje

v dýmu páry, v mračnech prachu stoje

rozkazy své dává? Větrů van

oděv rve mu drze ze všech stran,

bílý vlas mu kolem hlavy vlaje.

Stařeček už, – ale dojista je

vůle nezlomená v těle tom.

Starý – ne však ztrouchnivělý strom,

v rozbouřeném větru pevně stojí

v kořeny své opřen, silný v boji.

Hrdého cos plá mu ve zracích,

vrásky však, jež kolem rtů se tvoří,

stopy jsou po dlouhém trpkém hoři.

Kdo to? šafář?“ – Vláďa v rozpacích

zamlk na mžik, ale hlavu zdvih,

zachmuřený tvrdým pravil hlasem:

„Otec můj !“ tak krátce úsečně.

Usmála se trochu všetečně.

„Odpusťte mi!“ řekla, „neznala jsem.

Ach, jaký to statečný je kmet!

s jakou silou vzmáhá tíhu let!“

K Vláďovi se náhle obrátila.

„Víte-li – bych upřímnou k vám byla, –

že jste mu tak málo podoben?

Ano, pravda, jsou to stejné rysy,

čelo mračíte-li rozzloben,

jakýs mráček mlžný však vám visí

pod obočím, lehounko se chvěje,

zcela mění výraz obličeje.

Snivého cos v něm se ozývá,

v měkký žensky ton se rozplývá...

A kdo zná vás, milý pane, přizná:

taková je vaše podobizna!“

Uklonila se mu rozpusta.

Baron pravil: „Možno.Typ se mění,

maně z prachu mrtvých pokolení

dávno zašlé znova vyrůstá.

Trochou snivosti, – snad odpustíte? –

s jakou na svět kolem sebe zříte,

měkkostí, jež málo ukryta,

slovanská krev ve vás prosvítá!“

„Vím to!“ Vláďa jen se usmál suše,

„žije ve mně i matčina duše!“

Zrychlil krok. – A rozešli se polem

v brázdách měkkot, po strništi holém.

S nimi honci. Bystře slídil pes.

Na okraj až lesa volně stihli.

Z černých strouchnivělých natí kdes

třepetavě koroptve se zdvihly.

Rány třeskly. – Blaženka se dívá

z vysokého okna do polí,

jak tam s lesem v dáli mlha splývá,

ke sklu tiskne čelo. Zabolí

chvilkami to pod ním pronikavě.

Zvedla ruce k rozbolené hlavě.

Venku třeskly rány. Těžce padá

postřelené ptáče v pustá lada.

Strhla záclonu. Ne, nesměly

až sem doznít ony výstřely

zákeřné a tvrdé, v koutek její,

kde se v tichu plaché sny jen chvějí.

Jak je milo tady! Záslonou

odloučena od celého světa

Blaženka sní. Zamlženy jsou

sladké oči její. V duši vseta

hořkne bolest tichá. Pevněji

sevřela rty, plakat chce se jí,

ale jenom zachmuřila čelo,

jenom srdéčko se teskně chvělo.

Stará chůva po paměti plete

v koutku stranou, hledí přes dráty,

neodvrací očí od dítěte.

Po světničce bílé rozvátý

rezedy dech sladký ze všad voní.

Blahý klid je kolem. – Jindy tu

šťastna byla ve svém úkrytu, --

proč Blaženka hlavinku dnes kloní?

jaká bolest vyklíčila pro ni?

Odložila stará práci svou,

k nožkám poklekla jí, ruce hladí.

„Jaké myšlenky to černé jsou,

které srdéčko ti sužujou?

Jako seménko když v půdu vsadí,

vidím bolest, kterak tajně klíčí,

stráví celou duši holubičí.

Ach, ty mlčíš, moje dítě zlaté?

proč jsou němé rtíky sevřeny,

proč jsou tvoje oči zkaleny?

A ty ručky křečovitě spjaté?

Obejmi mě. Na klín sedni mi,

jak jsi často houpala se malá,

jak jsem písničkami drobnými

v náručí tě večer uspávala.

Sem mně na rameno hlavu dej,

pohádku ti povím, poslouchej!

Nu, chceš?“ – „Nechci, moje chůvo stará,

pohádek už není!“ – „Co to díš?“

„Pohádek už není. Byly – z jara, –

teď se všechny rozsypaly již!“

„Vidím, vidím, moje zlato, sníš!

divně tak se díváš do daleka, –

upokoj se, pohled tvůj mne leká!

Broučku můj, což chůvu neslyšíš?“ –

Blaženka jen zavrtěla hlavou:

„Tak. Pohádky všechny zmizely

s celou slávou svojí dětsky lhavou.

Ale, věř mi, srdce neželí.

Sny se rozprchaly. Vidím vláti

na odletu vzdušná křídla jich.

Vím, že ke mně se už nenavrátí

žádný z přeludů těch bláhových.

Cítím: v moji duši do hlubiny

jak by jakás ruka sáhla mi,

přetrhala šeré pavučiny.

Svitla ranní zoře mlhami.

Život! život! vody rozpěněné

rozlily se proudem přede mnou,

slyším vichr kvílet, vlny žene

z temné dálky silou tajemnou.

Pod nohy mi stříká pěna bílá,

do skal vráží, břehy podemílá,

racek křídlem bije v peřeje,

a já hledím, hledím přes hlubiny,

jak tam v dálce plane úsvit siný

prozářeno blesky nebe je.

Život! život!“ Bílé ruce její,

jak se rozepjaly bezděčně,

v bouři citů náhlých třásly se jí,

oči zaleskly se horečně,

pohled utkvěl nepohnutě v dáli

a rty ohněm sežehnuty pálí:

Prudce oddychuje, ňadra jí

vzedmula se, vlnou klesají.

„Upokoj se!“ stará chůva prosí,

„vidím, děcko: zlekalo tě cosi,

srdéčko se v prsou chvěje ti,

rdíš se hned a bledneš v zápětí.

Zimnice tě láme, dcero milá,

nachyl aspoň hlavu ke mně blíž,

udělám ti na čelíčku kříž, –

pojď, a v postýlku se uložíš!“

Blaženka jí ruku odstrčila.

„Ne, já nechci, nemocnou jsem byla,

ale chmury rozlétly se již,

nevěřím už ve sny nerozumné!

Život! život! vítej moře šumné!

Černý mrak se blesky rozžíná,

z hlubin bezedných jde vlnobití, –

loď, loď vidím! plachty napíná!“ –

„Dítě, pro Bůh!“ – „Nech mne, chůvo, jíti!“