V PODZIMÍ V PARKU.

Drobounké lístečky akátu,

plno jich ve trávě stlívá,

žlutavý smutek těká tu,

v alejích mlhou kývá.

Bez hlesu nizoučko nad plání

holubi přeletí zvolna...

Náhle tě lítost pokání

rozchvěje mimovolná.

Cítíš už zimu tam za mříží,

vidíš, jak chladně se dívá.

Kudy se v srdce připlíží,

kolik jen hodin zbývá?!

Horoucí paprsky sluneční

najednou málo tě hřály,

z hladiny času všude ční

nějaký kousek skály.

Všude zříš záhony nezryté

v poli, z nějž málo jsi klidil,

a nějak cítíš v chvíli té:

došel’s, a nepořídil.

Díváš se, díváš a zamýšlíš,

co chvíli list na tě spadne;

šel jsi a šel, a náhle zříš

poledne šedé, chladné.