V podzimní den.

Jak chorý poutník s poraněnou nohou

v houšť lesa podzimní se vkrádal den,

kde jarem líbán ondy chvíli mnohou

jsem s ptáky v píseň tkal své duše sen;

tak smutný byl, tak tichý byl,

vzdech z hloubky ňader jeho zazněl jen,

když skráň mi pohladil.

V tvář hleděl jsem mu plachým okem spáče

a v duši chvěl jsem se a též jsem vzdech’,

vždyť zřel jsem houštěmi, jak listím pláče

a rudě třísní chvějící se mech,

list každý, vzkaz: Je čas, je čas,

být hotov na poslední cestu všech...

A mně slz pramen vytryskl zpod řas.