V podzimní den.

Ó jak dnes smutno na poli a v lese,

vítr mi žalně skučí nad hlavou;

svou ruku dej mi, jako v léta plese,

kdy kráčeli jsme spolu doubravou.

Kdy květy plály na pěšinek trati,

les vůni dýchal, šípku květ se rděl...

v kraj rozlétli se duše snové zlatí,

jako kdy luhem letí davy včel.

Českého kraje přívětivé chatky

s bělounkým dvorcem v stromů objetí,

kynuly vlídně jako úsměv matky,

rozpjavši z dálky náruč dítěti.

A na samotách dalnou za vesnicí,

ve kraji vedrem léta unylém,

rybník – jak hošík libý spánek snící,

líc jasnou halil v stinných olší lem.

A dnes tak smutno na stráni i v dolu!

kam hledím zmaru krásy šlépěje – –

Svou ruku dej mi – půjdeme-li spolu,

nám podzim květů s duše nesvěje.