V podzimní den.

Den podjeseně jasně slunný

mne lákal ven, a jaký div!

zas rozchvěl srdce všecky struny,

až k slzám dojal mne jak dřív.

I děl jsem: Vše to svadlé listí

se vrátí s vesny úsměvem

tak, jako hvězdy když se čistí

na nočním nebi v pádu svém.

A ptactvo, jež teď nad mou hlavou

pryč odlétá, zas přijde též,

a v starých buků kůru tmavou

sny lásky vryty nalezneš.

Leč to jsou všecko věci známé,

co mně jest pták a strom a květ,

zde vše se láme, všecko klame

a vše jde v nic... Nač přemýšlet?