V podzimních mlhách.

Zmizely juž hory v mlhách,

darmo zrak se napíná,

mlhy pojí zemi s nebem –

bílá jeseň začíná.

Slunce, k němuž hledíval jsi

za jitra tak zálibně,

jak sněhová koule visí

na obloze nehybně.

Nesvítí, jen jako měsíc

hledí dolů mlhami,

smutně tak, jak když se loučí

pastuškové s horami.

Tu tam chrastí horalovi

suché listí pod nohou –

odkud jeseň urvala je,

oči nalézt nemohou!

Neuslyšíš písně ptačí,

jíž naslouchals upjatě –

oblaka ti se svých výšin

sahají až ku patě:

Neviditelná je ruka

na vše strany rozpíná – –

Kráčej tiše, po špičkách jdi –

země právě usíná...