V PODZIMNÍCH MLHÁCH.

Zas podzimní mlhy halí

kraj v závoj feerický,

a všecko tak v dáli je, v dáli –

Ach, mlha osud je lidský.

V té mlze taj divný se spřádá,

v ní kouzlo a půvab se kryje,

cos za ní duše vždy hádá –

Ten taj, toť poesie!

V nesměrnost rostou tu stráně

a řeka zdá mořem se býti –

Vem klidně z osudu dlaně

ty mlhy v jeseni žití.

Co v světle ve tvář ti bije,

toť prosa duši je lačné,

snad všeho poesie

až v mlhách smrti nám začne.