V PODZIMNÍM KRAJI.

Sám tak zvolna podzimním kráčím krajem,

žluté listí vítr mi stele v cestu,

skrze mraky vychladle k zemi shlíží

krvavé slunce.

Tak jsem šel zde – není to přec tak dávno!

Tehdy kvetly růže a hlohy rudé,

celá země splývala v písni ptačí

v jediný souzvuk.

Teď je po všem. Kam jste se děly, květy?

Kam jste, ptáci, se svými trilky vzlétli?

Mlčí všechno – tesklivě všechno mlčí

v předtuše smrti.

Tak to tady na světě vždycky bývá:

všechno, sotva rozkvete, opět vadne,

mladost, krása, jaro – to vše se jeví

illusí pouhou.

A přec – byť i zemřelo všechno v žití,

jedno jest, v čem zpátky se zase vrátit

může mládí, jaro a prchlé štěstí:

V oddané lásce!