V PODZIMNÍM MLČENÍ. (I.)

Pláň polí zoraných se černá havrany,

tak dálná, nepřehledná,

zde náhlý, bezdečný stesk sahá na srdce

jak smrti ruka ledná,

šik mraků strhaných se plíží oblohou,

a mlha padá k zemi,

vše němo; lká jen pták, jenž byl se opozdil

tu v smrčí pod větvemi.

Já bloudím v myšlénkách a v dumách hlubokých

tím osamělým polem,

zřím, cítím úpadek – – a úsměv zoufalý

mým probleskuje bolem –