V PODZIMNÍM MLČENÍ. (II.)

Sadem kráčím, chladné vlhké ticho

tíží vrby, olše bez pohnutí,

listí ve vrcholech dosud husté,

ale prožloutlé, jen k opadnutí.

Vodotrysk tak teskně šplíchá tuto

a svou pěnu chvějně vzhůru valí,

obloha tak smutná – – jak má duše,

a v mé duši smutek neskonalý. – –