V PODZIMNÍM PODVEČERU.

Zas večery jsou víc vždy zašeřeny,

a za Petřín se každý shoupne spíš,

a pod ostrovy do bělavé pěny

den každý sype žluté listí již.

A nábřežím když jdeme nyní spolu,

nám častěj’ v tvář se vítr vyšklebí,

a ze svítilen jak to skřípne dolů,

vždy zrak se teskně stočí po nebi.

Již zase jedno léto k zimě chladne,

a jeho žár byl sotva tebe zhřál,

a s balkónu ti poslední květ spadne

dřív, než se bílý v slunci vykoupal.

A oč v tom létě byli jsme si bližší,

když v mlhách večer nad rybníky táh’,

když i šum řeky jakoby byl tišší,

a hlasy mlkly všude v rovinách.

To poznání, že dovedem být šťastni,

a úzkostné se k sobě přimknutí,

vzpomínku zašlou, usmíření vlastní

teď jako astru k hrudi připnu ti.

Zda, vedle mne až usedneš si tichá,

zlekána chladem, jenž vál ulicí,

ta všecka krása a ta všecka pýcha

zas z duše tryskne tobě do lící?

Ó, viď, tvůj úsměv přece hřáti bude,

a jeseň marně mlhu rozpíná;

jen žlutý list, a na něm kapky rudé,

nám padl maně oknem do klína.