V podzimním stesku.

Po čeledníku našem steskne se mi vždycky,

když z listí tlícího čpí vůně hřbitova;

tam mouchy stárnoucí bzučely elegicky

a v koutku jiskřila se dýmka dědova.

Z té jizby klenuté vždy při večerním šeru

vykouzlil dětský duch na skále tvrdý hrad,

já, rytíř spanilý, jsem o královskou dceru

za jantarový vrch jel s drakem bojovat.

V té jizbě po čase se srdce moje chvělo

nad Benešových kronik těžkou žalobou,

mé ruce chlapecké se v prudké boje chtělo,

se vztekem bol mi zmítal dětskou útrobou.

V té jizbě po letech jsem matce v náruč klesl,

když v moři bouřlivém se stroskotal můj člun,

zde v duši zemdlenou mír nebeský se snesl,

to cherub milostný se dotek' zlatých strun...

Jen starý čeledník zbyl ze všech dětských hradů,

a po něm steskne se mi vždycky v podzimi,

když vichry sychravé nám táhnou přes zahradu

a krutě lomcují větvemi holými.