V PODZIMNÍM VANUTÍ.

V sychravém jitru v sežloutlé aleji

podzimek tesklivě vzdychá,

rezavých listů napadlou závějí

prochází záduma tichá.

Obloha z olova nad zemí visí –

jak je vše jiné, než bývalo kdysi!

Jak je to dávno, co ten kout zahrady

ptačím se ozýval pěním –

teď tone v smutku podzimní nálady,

oddychá hřbitovním tlením.

Ve větru vanutí větve se klátí –

podivná úzkost mne za hrdlo chvátí.

Jako když bratr vadnul jak květina,

v neznámé dálky se díval –

všecky když rvala myšlenka jediná,

děsivý kdos že k nám splýval.

Večer byl, plameny pojednou vzplály –

a my se úzkostí ohlédnout báli.

A my se báli zašeptnout hlasitě,

nikdo z nás s místa se nehnul –

zatím kdos v náhlém plamenů zásvitě

k bratru se s polibkem sehnul.

Duše jak v podzimním větru se chvěly –

kolem jak tlející listy by čpěly...

Jako by listy padaly, padaly

na chladnou provlhlou zemi...

S bratrovou dusí zatím již do dáli

odcházel cizinec němý...

Odcházel v chladnou a dalekou dáli

listím, jež věkové se světů sváli...