V PODZIMU.

Kol všude listů napadáno leží,

jak by si země k spánku ustýlala.

A jak by vzduchem slepě smrť se hnala,

jen holé větve k obloze se ježí.

Je pusto zde, je pusto v duši mojí.

Ty stromy holé, toť můj život celý.

Kdys propučel i on v květ zlatoskvělý

a nyní nad hrobem vší vůle stojí.

Dech mrazu dávno zničil květy jeho

a za květem i listy opadaly.

Teď holý strom jen zbývá nízký, malý,

u prostřed nářku, shonu nesmírného.

Jak bude vítr chtíti, tak jej sehne

a rovný dosud kmen na věky schromí;

pak přijde bouře, zvrátí jej a zlomí

a zapomenutí naň věčné lehne.

Však listů, v něž by jako v lůžko padl,

jež strhal mráz, těch není více, není.

Bylť mrtev již pro jiných zapomnění,

když pro sebe, jak červem hlodán, vadl.