V POHORSKĚ VSI.

Čtverce polí zrostly v pestrou šachovnici,

z níž se v směsi střech a stromů nad vesnici

pnou dva bílé kostely.

Nad jedním kříž blesky srší v zoři,

na druhém jak znakem slunně hoří

kalich v průčelí.

V jednom s kazatelny zní hlas hřímající:

„Naše víra jedinou jest k spáse svící,

mimo ni jen zhouba, žal.

Vzhůru v zápas! Není cesty jiné!

Nebes ratolest jen tomu kyne,

kdo v šik náš se dal! – –“

V druhém káže farář s prosivělou bradou:

„Bděte! Pod kožichem jehňat k vám se kradou

vlci duší potají.

Střežte před nimi své víry prahy!

Vzmužte se a chraňte odkaz drahý,

po němž plvají! – –“

Vzrušný lid se ze svých svatyní zas vrací

v zášeř podkroví, v pot starostí a prací

do dna myslí rozčeřen.

Chvíle klidu, družnost besed sytá,

jež jen žebrácky jim život skytá,

hořknou ze dne v den.

Rozenci vsi jedné, zšedlých, spolných zvyků

proti sobě zrůdně v nevraživém smyku

rozlítí se do šelem.

V brázdách smírnosti a přízně, blaha –

vzdor a zloba, záští, zmar se zmáhá

vilným plevelem. –

A dál za vsí v polní, zkvětlé šachovnici

k sobě lnou dva pruhy v slunci dřímající –

zlišeny jen planou zdí.

Na jednom se kalichy stkví z rovů,

na druhém se kříže z dřeva, kovu

lesknou, tmí a rdí.

Dumno kolem. Pod příkrovy květin, trávy

trpně puchřejí stran spurných srdce, hlavy –

němý rozklad v úděl všem.

U vrat hřbitovních lip stín kříž cloní,

s něhož světlý Kristus hlavu kloní

s mroucím úsměvem. –