V pokojíku malá návštěva.

hloubce jinochově, jež se tměla žalně.

Kdo to hledí na mne?

Jaká mladičká a mírná síla?

Co bys mohla říci mi,

příliš jasná, milá, radostná?

Tajně zírala svým vnitřním pohledem

v černé, hluché pleso uvnitř mne;

i v mlčení, jež nad ním zmrtvělo. –

A při odchodu zvedl se

k mým očím velký, jasný zrak.

Hlubiny azurové záře! Za nimiž

bydlí bytost nově stvořená,

dosud neurčitá, jejíž obrysy,

v šeru kreslené mhou světelnou,

rýsují jen matně její vznešenost.

Tak prostřed přeludného světa

se zjevila mi pravda tvého jsoucna.