V POLABÍ.

Bylo v podvečer, kdy jeseň už se blíží;

žírným labským krajem šel jsem, bludný host.

Ze chmur nad obzorem ve kraj ztmělý shlíží

Kunětický hrad jak mrtvá minulost.

Kunětický hrad – on největší zřel doby,

ve kalicha záři patou v skálu vrost,

a když na zem Českou padly věky mdloby,

klesnul též jak Čechů mrtvá minulost.

Doba Jiřího a doba Pernštýnů...*)

Třicet běsných let pak – děsný k hrobu most,

ke hrobu, v němž národ za svých vůdců vinu

usnul na sta let, s ním mrtvá minulost – –

Západ sinou září zbarvil hradu stěny,

nejvýš kaple bílá plane jako skvost,

východ za hradem je mraky zahalený –

temná budoucnost – a mrtvá minulost!