V POLEDNE.

O polední hodině

v tiché lesní dolině

uleh’ jsem si do trávy.

Slunce vršky prokmitá,

v trávě muška zlatitá

houpá se mi u hlavy.

Mlčení jde samotou,

jen mé tělo s duší mou

tajné vede rozpravy.

Poslouchám a nedýchám,

směju se jich pletichám –

člověka to pobaví:

Mé tělo, tělisko, ty žoku masa a kostí!

To žádný neví, co mám s tebou mrzutostí.

Když řeknu: Ulétněm tomu pozemskému dusnu –

ty zívneš jako lev a lehneš si: „Já usnu.“

A vztahuji-li ruku po hvězdnatém kvítí,

ty cupeš jako děcko a chceš dýmku míti.

Když závoje tajemství už počínám se chápat,

ty myslíš jen, co bumbat a co papat...

Ach, já bych chtěl být lehkým andílkem,

ty obrůstáš mne sádlem, sádýlkem –

ty protivná masitá taško!

Nu, počkej, počkej, však ty budeš plakat,

až po mém hrobě žabky budou skákat!

Nu, počkej, přijdeš ty špendlíčkem kopat –

a nebude už rýčů, nebude už lopat –

ty protivná větroplaško!...