V POLEDNE.

Na pusté dílně teskno leží,

Utichnul dávno kladiv ruch –

Jen kola ještě hrčíc běží

A stále žene páry duch;

Ten strašný velikán jak děcko

Dá člověkem se vést, mu slouží –

Jenž svoboden by zřítil všecko,

Na rozkaz na sta kol tu krouží.

V ohromném kotli pára bouří

A topič klidné přikládá.

Ač se to v kotli, rourách spouří,

Myšlénky tiše sepřádá;

Klidným se okem v oheň dívá,

Jen někdy mžikne – sebou trhne,

Kdy zpomínka mu asi divá

Do duše strašný blesk svůj vrhne.

A tak dí přitlumeným hlasem:

„Ty nahoře tam, tys můj pán,

Jsi bohat – já jen bídným ďasem.

Nevážen nikým, sotva znán.

Na tebe cti a hodnosť kladou –

Já neslýchám leč trpká slova:

Tvůj život krášlen všeckou vnadou –

A můj – toť bída povždy nová!

A přec byl čas, kde mysl nesla

Lehce ten rozdíl tížící,

Že ty si leháš v měkká křesla –

A já na tvrdou lavici.

Že šíré statky patří tobě –

Mou ani hrstka země není,

Že v trpké žije ve porobě

Celé to práce pokolení.

Já ženu měl – věčná jí škoda!

Já měl ji z celé duše rád,

U nás vždy pěkná byla shoda

A nikdá zlosti ani vád.

My žili nuzně – peněz málo.

Však oko její přec se smálo.

A šlo to – ona byla pilná,

Já ramena měl k práci silná.

Já šetřil, nepil, doma seděl,

Bych na něco se zmoh’

Učil se ledacos a zvěděl –

Já nebyl zcela beze vloh.

Já dělal plány na zlepšení –

Bůh dal nám dítko! – ach, jak zhusta

Se požehnání v kletbu mění –

Že za radostí – žalosť pustá! –

Co kojila – to stále vadla,

Já dítko brzy pochoval –

Však ona den ode dne chřadla,

Ač jsem jí lékaře hned vzal.

Já nechal práce – sám jí sloužil,

Nás lékař vždycky těšil jarem,

Já pořád doufal, pořád toužil –

Až poslední groš vydán zmarem.

Já k tobě utek’ se v tom žalu –

Tys začal krutě hubovat,

Abych ji odnes do špitálu

A raději šel pracovat.

Což naplat – muselo se státi,

Já se s ní rozloučil, však v noci

Se s pláčem začla po mně ptáti,

A ráno – – nu – bylo po pomoci.

Odzvonili – pár prken sbili

A odvezli ji bez zpěvu. –

Já myslil, lítostí mi puknou žíly –

V ničem jsem neměl úlevu.

V dílně jsem na piano jen bušil,

Až topičem mne udělali –

Večír jsem pitím lítosť hlušil –

A plány mé – ty ďasi vzali!“ – –

Umlknul – v dílně hrůza leží.

Vždy větší v kotli var a ruch,

Jak by o závod kola běží,

Jak běsi žene páry duch.

Však na to málo topič hledí,

On klidně, beze strachu sedí,

Kus po kuse do pece hází –

Nad ním se panstvo k hodům schází.

A vztyčiv se zas topič volá:

„Jen hoduj – bohat jsi – jsi pán!

Vždyť bdím tu já – já bída holá!

Zda víš, žes v moc a soud mi dán?

Jen ruky mé jedinké hnutí –

A krásný palác tvůj se sboří; –

Mníš, že jen páni směj’ být krutí

K té chátře, co se posud koří?

Mníš, že nepřijde probuzení,

Že nepozná za krátký čas,

Jak její pot se tobě v zlato mění

A jí jen v novou bídu zas?

Ač z lidu – ztratils srdce k němu,

Lid není bližním ti – jen strojem bídným,

Tys zapřel jeho řeč, v níž jemu

Jen láti znáš, ne mluvit slovem vlídným.

Tak slepá je ta tvoje pýcha,

Že v lidu lásky nehledáš;

Nevíš, že v člověku hněv dýchá,

A cit, jichž aspoň šetřit máš.

Ty z nich, jak šneků, tuk jen ssáti,

Pak odhodit tu skořepinu,

Co jejich jest, jim nechceš dáti –

Již zrozeni jsou pro mizinu!

Hoj! jak to v kotli bouří – víří,

Jen ještě jeden okamžik –

A stejná záhuba nás smíří.

Mé vykoupení a tvůj dík! – –

Však žij! ne všech to vykoupení,

Jednoho tyrana-li v světe není!“ –

Otevřel ventil – klidně sedne –

Zdaž nad sykotem tím pán zbledne?