V poledne.

Je vůkol ticho. Stromu list

se nepohne a blankyt čist,

jak širá, dalná moře pláň;

jen cikád v trávě slyším hlas

a časem zralý praskne klas,

kdy paprsk žhavý padne naň.

Ztrmácen vedrem zpěvný pták

se ukryl v hustý větví mrak

a časem sotva pipne jen;

i motýl v rudý máku květ

svá svěsil křídla – těžký let

i jemu, jak je unaven.

Na hrázi stinných olší tlum

nevzruší vánek z tichých dum,

ni lesklou vlnku na vodě.

Ó čárné letní poledne! –

snů luzných moře bezedné,

v tom tichu, vůni, lahodě! –