V poledne.

Píšťaly zvuk rozlehl se táhle.

Poledne. – Hned oněměly stroje,

z přádelny se vyhrnuly náhle

dělníkův a dělnic valné roje.

Pestrý je to zástup: napřed letí

z lavic školních odcizené děti,

dívky pak, jimž v prachu líce blednou,

dále za žen řadou nepřehlednou

jinoši a muži plní síly,

za nimi se starci k zemi chýlí,

dlouhý pak ten průvod uzavírá

hlouček stařen, které kašel týrá.

Zástup řidne, po druhu druh ztrácí

v chatách se; vždyť za hodinu opět

píšťala je svolá k nové práci –

proto rychle – oběd čeká. – Oběd!

Trpký posměch v slově tom se skrývá:

brambory a chleba suchá skýva,

doušek vody – – toť ten oběd krátký

všední den i na veliké svátky.

Dobrý lide! Mozolnou tvou dlaň

v duchu tisknu; svoji česť si chraň,

nelekej se bídy, hořké nouze...

poctivě kdo živ, ten šťasten pouze!