V POLEDNE.

Nad bassinem se v slunci vážky honí

a cypřiš kreslí stíny po zemi,

a tmavé růže v ulici se kloní

a dívají se na mne mřížemi.

Na vodě labuť jako v těžkém spaní

se kolébá a táhne ku hrázi,

a kývá hlavou, čeká na svou paní,

jež v chvíli tu sem denně přichází.

Dnes ale nejde; dům jak po vymření,

i mezi schody tráva vyrůstá –

sám u zavřených dveří stojím v snění

a svadlou růži tisknu na ústa.

A zavru oči – jasmín snětí kývá

a srdce mé si vzdechem zastůně,

jak před lety, Chopina píseň snivá

když z těchto oken zněla při luně.

Dnes ale nezní – pouze v zlatém písku

jak stopa nožky když se zachytí,

a vodomet v tak líném padá trysku,

a labuť zpátky pluje do sítí.

A já se ptám, zda zmizela’s mi v skutku,

a divá bolest svírá srdce mi –

Ty tmavé růže jsou tak plny smutku

a dívají se na mne mřížemi...