V POLI.

Jak v pole padala jarní zář,

kněz kráčel a modlil se breviář.

Ne z mrtvé knihy – on života slova

čet’ v přírodě, lidech vždy znova a znova.

A před ním rozsevač kráčel plání

a rozséval obilí bez ustání.

Tu stařičký farář svůj stavil krok.

„Bůh pozdrav tě, muži, na mnohý rok.

Oj pomáhej Bůh ti, otec nás všech,

a žehnej tvé práce šlechetný spěch.

Ty zrní rozséváš, jak je třeba,

by po světě všady dost bylo chleba.

Já chléb, jenž vzešel rukám tvým,

zas při mši v Boha proměním.

Tak tělo ty chystáš pro Boha svého,

a tvoje pole jest kolébkou Jeho.

Tak člověk nebesům splácí svůj dluh,

a z jeho práce rodí se Bůh.

Oj podej mi, bratře, ruku svou,

tu hrubou, tvrdou a poctivou!“

A jak svit slunce pole to zlatí,

tu stáli oba jak dva svatí.