V polibení.

V Tvých úst rty měkké jako rokyt v lesích vysněných,

v Tvých úst rty krvavé, jak v rozpuklý květ růží,

své polibky vždy kladu v chvílích touhou stísněných,

když duše Tvá se s moji v jediný zpěv združí.

Svou hlavu tiše skloň na moji unavenou hruď,

a přivři zraků víčka v nedočkavé touze.

Jak květ pro pocel motýla ret připravený buď,

bych v sladkém nadšení moh’ líbat dlouze... dlouze...

To bude slavný sabat duší zkonejšených v sen,

v němž splynění v jeden tón a v jednom touhy chvění.

Ó, pojď a přivři zrak, jenž slzou štěstí zarosen,

a podej ret, bych vypěl lásku v polibení.