V. POLIBKY.

O dno mé duše polibky tvé zvoní,

jak o dno zlaté číše perly vína,

jak o mramor fontánu hudba líná,

kdy luny třpyt se za kapkami honí;

jak slzy tónů, které harfa roní,

jak hovor vln, jenž v sítí uhasíná,

jak hvězdný dešť, jenž moře s nebem spíná,

jak filomely zpěv, když jasmín voní.

Já řek’ bych „líbej!“ – ty však bez říkání

mne zasypáváš polibků svých květy,

jak druhdy caesar růžemi své hosti.

Já řek’ bych „ustaň!“ – ale v divém plání

má lačná ústa hledají tvé rety:

Ó smiluj se a sama řekni: „Dosti!“