V polích.

Jsem v polích; vůkol samá zář,

čas májový se vrší,

s hlav stromů, kudy jdu, mi v tvář

květ prší.

Už vydech’ vůni, zvad’ a spad’

a na koleji leží;

či z blankytného nebe snad

se sněží?

Mně cestou do vlasů se vplet’

a zdobí je a skrývá,

a nad hlavu mi skřivan vzlet’

a zpívá.

Jsem mlád; mé duše kalich zas

výš k oblakům se nese,

veň blaho skřivánčí ten hlas

mi třese.

A z lesů slyším – milo tak –

pět brávníka a kosa;

proč napadla mi v oči však

ta rosa?

Snad vzpomínkou, že květ, jejž rád

dřív snoubíval jsem s květem,

už nelze v milé ručky dát

mým dětem!

Tak s jara býti opuštěn,

sám na luhu i v poli –

a každý rok a každý den –

to bolí!