V polích v červenci.

Nesměrná pole, v dálku rozepjata

jak rozlehlý klín valné Cerery,

hořící v slunci, k žatvě celá zlatá

a plná rosy, květů nádhery!

Nad horské obry vy mluvíte ke mně,

vy pestré řízy země na těle,

šept vašich klasů hovoří tak jemně

a plný síly přec a vesele!

Vy žírné lány ku obzoru lnoucí,

jste otevřeným stolem k hodu všech,

pod vámi slyším srdce matky tlouci,

té věrné matky, cítím její dech.

Ó dálné pole, po vás rozptýliti

své dumy, zápasy, vzlet malých tuch

a pak se s písní jako cvrček skrýti

kams v koukol, svlačec, v tanec zlatých much.

A dýchat s vámi jedním volným dechem,

to svatá rozkoš, nejvyšší jest ples,

a nechat píseň trysknout plným echem,

jak váš to umí skřivan, do nebes!