V POLSKĚ VSI.

Srub z trámů šedivých se věkem na bok chýlí

a střecha došková až k zápraží se svezla;

nad plůtek liljí květ se vznes' jak svícen bílý

a za ním růžic nachem kvetou slezů žezla.

Jsou dvířka nizounká jen pro schýlené šíje,

dvě kalná okénka se zlatých šípů bojí;

prsť udupaná v jizbě hořké slzy pije

a v koutku Odříkání trpké léky strojí...

Nehřešte v pýše, s úctou a tiše

vstupte již do chlopa pokorné říše.

Přes všecky trudy není tak chudý,

ač dosud ždímán byl ode všech všudy.

Co se to sněží? Útlá, však svěží

v kolébce dušička polská tu leží.

Dřímá, však roste, do vínku noste,

kochanka Koščušku za kmotra proste!

Vyroste v reka, šelmu zlou zleká,

v sousedním gruntě jež na výpad čeká.

Vyroste za tři, a jak se patří,

rozpřáhne náruč, kde čekají bratří!

Palouček se choulí v stinném háje loubí,

na něm ve dvojřadách štíhlé kříže ční;

jenom plaché ptáče zapípne kdes v doubí,

mladé břízky šumí píseň smuteční...

Dřímejte zde, hoši o domově snící,

z vašich kostí sémě dračí nevzroste,

jen by spadlo bělmo, prozřít zbraňující,

to před trůnem soudným, vy, nám vyproste!

Poutníče, jenž kráčíš teskným křížů lesem,

o hrdinské smrti slova čítaje,

uvěř, že věk příští jiná napíše sem:

páté přikázání s hory Sinaje.*)