V. Poselství.

Jak Cid vstoupil do Zamory,

do Zamory, města toho,

hned byl přijat od Urracy

věru způsobnými mravy.

Poselství hned krále svého,

on jí věrně vytlumočil,

Urraca je vyslyšela

mnohou slzu prolévajíc.

Děla: „Nebohé mi běda,

tedy to zamýšlí Sancho?

Otcovu on slední vůli

přísahou svou nevyplní?

Což neurval Garciovi,

bratru hned po smrti otce

celou zem, což nejal bratra,

nezavřel jej do žaláře,

kde jej po tmě nechá ležet,

jakoby byl sprostý lupič,

ach, i Alfons, druhý bratr,

prchnout musil do Toleda.

U Maurů svůj tráví život

jako vypovězen z říše,

donně Elviře, mé sestře,

sestře urval zámek Torro,

a mně Zamoru chce vzíti,

hoře mé by nevyschnulo;

dobře ví on, král don Sancho,

že jsem pouze slabá žena,

že s ním nemohu se měřit,

ale tajně, nebo zjevně

usmrtím jej přece jednou,

jak to právě zasluhuje!“

Pozvedá tu svého hlasu

Arias Gonzalo k radě:

„Seňoro, zanechte pláče,

pokorně vás o to prosím,

hoře vašeho zlá chvíle,

vymyslila ve mně radu,

vám jen škody mohou vzrůsti,

věčný když váš bude smutek.

Věrné many vemte v radu,

rcete poselství jim krále,

a když tito schválí návrh,

otevřetež králi město.

Jestli neschválí však mani

vůli krále, my jsme volni,

umříti zde všichni spolu,

rytířská jak čest nám velí.“

Infantce to líbilo se,

uzavře to vykonati.

Raděj umrou vasalové,

na Zamory valech v boji,

než by králi otevřeli,

bránu hradu poníženě;

ihned Cid s tou odpovědí

zpátky spěchá k svému králi.

Když král vyslech tuto zprávu,

k udatnému pravil Cidu:

„Což jste smluvili se v hradu

vzdorně tak mi odpovídat?

V Zamoře mou slečnou sestrou

jste se obluditi nechal?

Ví Bůh, kdyby nebyl otec

poručil vás lásce mojí,

za ty řeči na tom místě

hned bych dal vás pověsiti!

Dřív, než devátý den znikne,

já vás, Cide, vypovídám,

opustíte moje země

i království Kastilie!“