V poslední chvíli.

Já celý rok jsem čekal na to,

a přec jen přišlo vše tak náhle

v té celé hrůze neobsáhlé,

že bolestí je srdce jato

a že se zdá mi těžkým snem,

co hořem srdce v prsou rve mi.

V tom okamžiku bolestném,

když smrti anděl teskný, němý

zas navštívil náš rodný dům,

já cítil jsem, jak v oné chvíli,

když k nejdražším se sklonil rtům

a zlíbal mramor čela bílý

a navždy zavřel drahý ret

a drahé oči sestry mojí, –

já cítil jsem v té chvíli běd

v své duši hořkou bolest dvojí:

i pro ni, jež tak dobrá, milá

a něžná jako sama láska,

nás na věky už opustila,

ta ubohá má zlatovláska;

i k vůli sobě, jenž se učím

bolesti kalich dopít ke dnu

a jenž v té chvíli byl jsem chudším

o celou velkou lásku jednu.

Rok celý, celý na ten den

jsem čekal v bázni, nekliden

a ve strachu. Já v hrůze čekal

jsem za nocí i za dnů všech

na chvíli tu, jíž jsem se lekal,

až po všech mukách, úzkostech,

mé drahé, dobré, zlaté dítě,

smrt ze všech trýzní vykoupí tě.

A přišla ona chvíle hrozná...

Zde ležíš mrtvá, navždy spící, –

a člověk pozdě teprv pozná,

co všechno ještě chtěl by říci,

zač děkovat by v lásce měl,

zač ruku stisknout zapomněl.

V té chvíli poslední, ó běda,

co všecko bych ti řekl rád,

tvou mrtvou ruku, ústa bledá

bych zlíbal ještě tisíckrát!

V té chvíli poslední, ó bída,

co všecko hlavou proletí!

Ty noci, které smutek hlídá,

vzdech, který se rtů splyne ti;

ten cvakot hodin, který chvíle

života tvého v tichu měřil;

ta naděj, v niž jsem s tebou věřil,

ten smutek, který v čelo bílé

se pomalu a zvolna klad’;

ty dny, když jsem již polou šíle

tvůj život cítil unikat;

tvá víra v jiné, lepší časy,

to, když jak Lazar ležela jsi

(až do srdce to zabolí,

jak umírá ten život mladý!)

když ven jsi chtěla do zahrady

a do lesa a do polí;

tvá víra v každé ze slov těch,

jež k útěše ti lidé řekli;

tvé slzy, které v úzkostech

jsi skrývala, jak maně tekly,

když předtucha a úzkost náhlá

ledovou rukou na tě sáhla,

když cítila jsi snad, ó milá,

že nevstaneš už více as,

a hlavu svou jsi odvrátila,

bych neviděl, jak plakala’s...

V té chvíli poslední, ó trud,

co člověk v hoři dvakrát cítí!

Tvůj zrak je navždy uzamknut

a nikdy více nezasvítí

v něm paprslek tvé lásky sladký

a ty, již měl jsem tolik rád,

po boku bratří, otce, matky

tak mladá budeš v hrobě spát.

A navždy se tvůj zavřel ret

i oči tvé, ty budeš spáti

tam, odkud nikdy, nikdy zpět

se žádný, žádný nenavrátí!

A zítra ráno v lesku novém

až nový den se probudí,

víc neuvítáš ani slovem

zář jitra, tobě ve hrudi

víc neozve se mladý ples,

ty budeš zítra jako dnes,

a darmo budou ptáci pěti

a darmo kvésti růží vděk,

víc nikdy k tobě nedoletí

ni jeden slunce paprslek.

Ty budeš spát... A jaro nové

až přijde, plné snův a krásy,

jež každého tu k lásce zove,

kde ku štěstí se každý hlásí,

ty budeš spát... A z družek tvých

až všecky budou šťastny tak

a každá bude samý smích

a zářící a šťastný zrak

až o lásce si mluvit budou

a v usmívání do vlasů

si růže vetknou v okrasu, –

tam zabedněna v rakev chudou

ty budeš spát... Ó moje duše,

až do srdce to zazebe:

dál život kolem půjde hluše,

tak smutný, prázdný – bez tebe...

Já celý rok jsem čekal na to,

ten hrozný den až přijde k nám,

a přec je srdce smutkem jato,

když na všecko si vzpomínám.

Buď pokoj s tebou, duše milá!

Když osud jinam tebe zve,

já za vše z celé duše své

ti děkuji, čím jsi mně byla,

a za všechno, co v tobě ztrácím,

tou vděčnou vzpomínkou ti splácím.

S ní půjdu dál v to žití chudé,

však vím to, snad i ve hrobě

že věčně se mi stýskat bude,

se stýskat bude po tobě.