V posledním květnu.

V barvách znavení zapadlo slunce,

jak veliká plocha bezlesklé žluti...

Na místo světla do lesů nalilo hoře,

do květů uvadlých žárem nalilo hoře,

do duší Všeho, co vzplanulo pojednou v lásce, nalilo hoře...

A zase viděl jsem milenku svou, Přírodu,

v rozkvetlém jaru umdlévati v smutcích,

tak jako v zimě a na podzim, když vichřice lkala.

Ale i lidé, znaveni láskou, plakali zase.

...V zapadlém koutě mé odlehlé stráně

uzřel jsem splynulé duše milenců dvou,

bolestí puklé dvě duše,

jež oplakávaly svá prvá lásky přesycení.