V POSTOJNĚ.

Zas po letech jsem cestou zapad’ sem,

kde pod zemí svět divů leží skrytý,

kde ve velikých slujích stalaktity

nesčetných světel jiskří odrazem:

tu z půdy rostou a tam se stěn visí

jak zvěra kly, jak jehly obrovité,

jak cypřiše, jak svíce, clony svité,

jak varhan píšťaly, jak zvířat rysy.

A od alberga svého jak jdu k skále,

kde v podzemí vstup – dvě zřím děti malé:

jdou přede mnou, v svých ručkách knížky mají,

neb ze školy jdou as, a neustále

„Che ora è“ si říkají a melou,

cpou v hlavičky. Ach, běda tomu kraji!

Dřív slovinský – teď myslím cestu celou –

po strašné válce ve jho padl cizí,

a deset let pán nový krutou patou

řeč domácí už šlape, všem tu svatou,

že poslední už po ní stopa mizí!

A tu až v hloubi, bolnou lítost cítě,

jsem zachvěl se a s hrůzou v duši svátou

si pomyslil, že scházelo, ach, málo,

by také u nás, v české vísce dítě

„Wie viel Uhr ist’s?“ se nyní asi ptalo.