V POTOPĚ ZLATA

Chystejte se vynášet balvany z lomů,

chystejte se šat a obuv šít.

Na tisíce zas vyjděte zbudovat domů,

ztužiti válci tisíce dunivých mlatů,

tisíce vyštěrkovat silnic,

tisíce ulic vydláždit.

Dráty a mosty a drahami

spojte, co chystá den před námi, za námi...

Kámen jsme vynesli z lomů,

vystavěli jsme řady domů,

ušili obuv a šat.

Práce, toť lidský je věčný zpěv.

Tržiště stará jsme opět zalidnili,

obchodní domy jsme přeplnili

vzácnostmi, na nichž lpí naše krev.

Probděné noci jsme do nich skryli,

v touze již spat, v touze již spat.

Kamene z lomů jsme nanosili,

ušili obuv a šat.

Pro lidské štěstí jsme plnili svět

mnohostí práce svojí.

Ale zda zítra její plod i květ

bolest vaši i naši zhojí?

Ale proč s námi jen lichvaří

výdělků nenasytný stroj,

překupníci dnů bez lásky, strašní,

a proč jim neteče se tváří

tolikanásobných potů zdroj,

a proč nás do víru vtáhli, v zlý boj

s podlých špinavců vášní?

Viz, jen práci tvou uchopí

chapadla tajná, ji utopí

v zlatě svém, zdraží ji, vynesou,

a tak s výsosti bursy své

ve tvář ji vplijí ti zpět,

aby jí tebe rdousili, dusili,

aby tvé děti musily

hladovět?