V potu tváře.

Viz, jak zlatem naše pole!

klas jak šumí vesele!

A já zřím již na žebřinách

klasy, snopy, mandele!

Na chvilku jen na mez sedám,

pot kéž vánek ověje!...

Ejhle chléb zas dětem zlatým,

až se srdce zasměje!

Pro ně krov jsem tvrdě robil,

měkce stlal jim peřinky,

nepřál sobě, robata má,

klidu ani vteřinky!

Zdaž mé práce vzpomenete

– stesk se loudí v skráni mou –

až po létech pro tatíčka

Sekáč přijde s kosou svou?

Zdaž i ruka vaše jak já

– pro vás sil jsem vesele –

zdaž mi také stejně měkce

v rodných lánech ustele? – –