V poušti.

Kraj smutný byl. – Poušť slunce žárem zprahlá

pod klenbou nebes v širou dál se táhla

jak mořská hladina ve písku zdroji,

jenž jednotvárnou, žlutou barvu svoji

kdes v nedozírnu s modrem nebes pojí.

V tom kraji smutku, tesknoty a bídy,

kde vlastní bídu vidí člověk s žalem,

jen porůznu zřít bylo obrys palem

a v temné dáli vrchol pyramidy. –

Poušť klidná jest a ticho teskné všude.

Jen děsný Samum když svůj příchod věstí

nad obzorem ve mračno oděn rudé,

vždy žhavá země pískem zašelestí

a celá poušť se v mračna halí tmavá,

svůj žlutý šat zas pískem zasypává

a v tichý kraj, když s nocí den se snoubí,

řev krále dravců slyšet v pouště hloubi.

V ten pustý kraj, kam nikdy nedolétá

ruch života, šum davů, vřava světa,

jak plachá zvěř a jako psanec kletý

muž jakýs prchl před dávnými lety,

když Decius, svých rádců vášní štvaný,

svůj krutý zákon vydal na křesťany.

Dřív šťastný praefekt Deciovy říše, –

teď jako křesťan trpí za Ježíše.

Co v světě měl, vše vzal mu osud vratký:

caesara přízeň, hodnosti a statky

i lásku ženy, dětí, otce, matky, – –

vše padlo v oběť katanova díla, –

jen víra v Krista ze světa mu zbyla.

Let dlouhou řadu žil zde osamělý.

Pod tíhou stáří již se nohy chvěly,

čas vrásky vetkal na osmahlou líci,

kde v klidu posvátném dvé očí plálo

v ten smutný kraj, kde radosti tak málo;

vlas řídký, dlouhý, k šíji splývající

ve bílé vousy pojí se a vplétá

bez účesu a neholen již léta.

I oděv zvetšel na rameni kmeta;

šat nový v poušti urobil si z lýka,

jenž před úpalem chránil poustevníka,

a chudé stromy, které v poušti stály,

mu poskytly své dřevo na sandály.

Ve stínu palem stála jeho chata.

Pod suchým listem její prosté střechy

zde ducha hroužil v rozjímání svatá,

své tužby, přání, modlitby a vzdechy

slal k nebesům a štíhlé kolem palmy

když dlouhé stíny kladly za večera,

kdy světla vzplála na obloze sterá,

pěl písně duchovní a svaté žalmy.

Pak v duchu svém, když ležel na svém loži

a přemítal, jak ztuhlé údy složí

kdys při smrti zde ve klín pouště chudé,

jak opuštěn tu v písku ležet bude, –

vždy vzdechl klidně: „Děj se vůle Boží!“

Jen zeleniny byly jeho stravou;

i stromů haluz skytla mu své plody, –

však nouzi trpěl nedostatkem vody.

Džbán z hlíny pouště urobil si pevný,

v němž vodu nosil sobě do poustevny.

Vždy z rána koná cestu namahavou,

ač slunce žár nad jeho plane hlavou,

ač vetché tělo klesá trýzní žhavou,

ač noha v písku noří se a pálí, –

se džbánem v ruce ke studánce v dáli.

Kdys od pramene s vodou v ruce jedné

jsa opřen o hůl po té cestě bědné

zpět k poustevně se vracel za poledne.

Pod břemenem se nohy jemu chvějí

a s tváře kane krůpěj za krůpějí.

Tu náhle staví krok svůj namahavý

a rozhořčen sám k sobě takto praví:

„Hle, jaký bloud jsem! Tolik dní a roků

proč cestu vážím namahavých kroků

v kraj daleký pro vodu ke prameni?

Jak marnou jest ta chůze moje denní!

Svou chatu k studni postavím si blíže –

a vody dosti mám pak bez obtíže!

Ba věru, bloud jsem!“ – vzdechl sobě z nitra

a doložil pak: „Stavět počnu zítra

své obydlí tam u pramene v blízku!“

V tom tiché kroky slyšet bylo v písku.

Muž velebný, šat na rameni bílý,

krok za krokem jde stopou jeho tiše,

nad knihu zlatou svoji hlavu chýlí,

ve stránky její slova jakás píše,

cos vábného mu v zraku jeho plane.

Stál v údivu kmet před ním valnou chvíli,

zřel, něha rajská jak mu z tváře vane,

pak otázal se: „Pověz, kdo jsi, pane?“

– „Jsem anděl tvůj a píšu v tyto stránky

tvůj každý krok, jejž konáš od studánky;

neb každý z nich svou před Bohem má cenu

a zapsán bude tobě za odměnu

do knihy této nebeskou zde řečí.

Čím kroků víc, – tím radost bude větší!“ –

Tak mluví zjev a mizí opět náhle.

Sám poustevník tu v poušti siré, zprahlé

se džbánem v ruce v udivení stojí –

a novou sílu cítí v duši svojí.

Zas klidným okem hledí ve kraj pustý

a v duši zkojen andělskými ústy,

že z kroků svých kdys klidit bude jistě, –

svou poustevnu na starém nechal místě

a jako dřív tou cestou namahavou,

ať slunce žár nad jeho plane hlavou,

ať vetché tělo klesá trýzní žhavou,

ať noha v písku noří se a pálí, –

zas pouští chodil ke studánce v dáli.

Kdy malátnost se v duši loudí skrytě,

kdy radost hříšná vábí ve své sítě,

kdy zklamaná zří duše moje v žalu,

jak všednost boří stavbu ideálů

a břímě prací z lásky ke člověku

kdy lhostejnost jen klidí místo vděku,

kdy mysl klesá, v duši trpkost vniká, –

já v duchu svém zřím v poušti poustevníka,

jak pod svým břemenem jde cestou tiše

a každý krok jak za ním anděl píše,

a mysl kleslá tou se kojí řečí:

„Čím práce víc, – tím radost bude větší!“