V poušti. (I.)

Vzduch syt je žárem – nebe zdá se hoří,

a písek žhne, jak v něj se noha boří;

tíž mdloby lehá v unavené údy. –

Zrak poutníků stín marně hledá chudý;

muž v smutné myšlenky se tiše noří

a uzdu pustil žíznícímu oři,

co matka v slzách hledí v obzor rudý

a děcko tiskne k srdci. Pusto všudy.

„Ach, Pane na výsostech, zpomoz!“ vzlyká;

a hle, jak padla k zemi slza její,

svou ručku děcko vztáhlo – pokynulo,

a z rosy svaté palma štíhlá vzniká,

jí ve větvích se zlaté plody chvějí

a hebké listí v stín je přivinulo.