V poušti. (II.)

Dál spěli pouští. Noc juž hlavu zvedla,

tu snivou, v nížto dumná něha plane,

kde místo rosy hvězdy třpyt jí skane

na svadlý květ, jejž cestou ležet shledla.

A bázeň chmúrná dál jich kroky vedla:

ach nevědí, kde mdlá jich noha stane,

ryk nepřátel k nim, zdá se, ještě vane

a mořem úzkostí jich duše bředla.

Tu pouště král se vstříc jim řítí, běda,

a Matky tvář se v slzách k nebi zvedá. –

Div Boží! Kde zášť lidstva Tvůrce stíhá,

sám dravec k ochraně se Jeho zdvihá:

jak dál šli, měsíc stříbro své v poušť házel

a lev – stráž čestná – v dál je doprovázel.