V POUŠTI.

Prach vyrazil jsem s nohou!

Ven z ruchu morného, z kalného víru;

neb chřadla má duše –

jdu hledat stišení sladkého míru.

A provanu kraje

své duše radostnou lahodou ticha

a obmyji rosou;

kvést slibuje ještě má lícha.

Zde vyhledám dravce,

jenž pole pustoší, vinice její

a vyssává hrozny,

než žárem poledním v krvi se rdějí.

Jej za hrdlo stisknu,

až zhyne ryk jeho v poslední křeči.

Pak vzejde má setba,

mé hrozny sladší a klasy mé větší.

Zde dokonám své dlouhé boje,

chci odtud vítězem se vrátit,

v poušť vykřičet svůj žhavý protest,

svou bytost proměnit a zvrátit.

Své smysly k smrti vyhladovět,

jich ohně chrám mé duše tráví;

v poušť rozhodit jich uhel žhoucí,

a stavět království své slávy.

Dát slavným Jitrům duše vzejít

a k Hodům mystickým zde sedat;

snům prorockým dát rozkvétati,

zde cesty ku Tajemstvím hledat.

A čekat noc, kdy Bůh se níží

k nám s nebe v našem vytržení,

a dává synům Vyhnanství zde

zas královské své Příslíbení.