V pozdní podjeseni.

Má duše měkce naladěná

tak sestersky se k všemu sklání,

jak měla by, s vším zasnoubena,

jít k všeho tvorstva přijímání.

Mně hodiny jdou sladce, hebce,

jak pírko po pírku bych ztrácel

a všehomíra ve kolébce

se v první snění děcka vracel.

Hněv nehne mnou ni záští slina,

ba sama bolest je tak měkká,

má duše celá jiná, jiná,

jak zapomněl bych na člověka.

Kam ohlednu se, vidím cosi

tak přátelsky a vlídně kynout –

To duše v tichém lkání prosí

s vším nepoznaně splynout, splynout...